Poznání

Samhain – Královský nový rok

Autor: Lenka MAREČKOVÁ

Obrázek

Keltský nový rok začíná Samhainem, který je začátkem i koncem roku – tarotovou kartou blázna cyklu, okamžikem, kdy jeden končí a další, ze tmy, začíná: ze tmy umožňující introspekci se rodí nové světlo, nový svět, jehož první předzvěst a projev – narození hvězdy – prožíváme o zimním slunovratu – Albanu Arthuan.

Samhain – považovaným za definitivní konec léta, který podobně jako Beltine dělil rok na světlou a tmavou polovinu (a spolu s ním byl považovaný za období, kdy se naše dva světy – viditelný i neviditelný – stýkají nejblíže a lze nejsnadněji překonat hranici mezi nimi). Tento kruh, podobě jako šamanský kruh prostoru, tak i času, byl rozdělen na osm menších částí – cyklů, oddělených okamžiky, které byly považovány za posvátné a vždy se náležitě slavily. Součástí oslav byly vždy oheň a voda. Oboje živé a posvátné (a samostatné téma).

„O této noci vyjíždí z hlubin posvátných vrchů vojska dávných bojovníků, kteří zahynuli při obraně země. Jenom během této noci můžete spatřit přízračný průvod těch nejstatečnějších hrdinů keltského světa, jak objíždí vrchol hory a poté, za naprostého ticha, vpluje opět dovnitř. Tito bojovníci, věčně spící v některých kopcích a horách, jsou připraveni - až bude zemi nejhůř - opět vzít své meče do rukou a bránit zemi proti vetřelcům. Tato legenda se nevztahuje jen k jedné z našich nejposvátnějších českých hor, Blaníku, ale i k asi dvaceti dalším kopcům v Čechách.“

Vladimír Šiška

Prvním svátkem keltského roku zároveň tak byl Samhain. Po něm zimní slunovrat – Alban Arthuan (Artušovo Světlo, Meán Geimhridh, Yule, Midwinter), Imbolc – Hromnice (Návrat Světla, Svátek kojících ovcí, v křesťanství Den zasvěcený Bohu), Alban Eilir (Světlo Země, Meán Earraigh, jarní rovnodennost), Beltine (Belův oheň, Walpuržina nebo „Noc bojujícího draka“, první noc, kdy se v roce stýkají oba světy, viditelný i neviditelný, 1.květen), Alban Hefin (Světlo Břehů, Letní slunovrat, Meán Samhraidh,. Litha, Midsummer), Lugnasad (1. srpen, Lugova svatba, Lampas. oslavy, hry, dožínky), Alban Elfed (Světlo vody, Meán Fomhair, Mabon , podzimní rovnodennost, Vinobraní), a – Samhain (Samon Halloween, Hallow Eve, „Konec léta“ v křesťanské tradici Svátek všech svatých, 1. listopad, keltský Nový rok, noc duchů, kdy se stýkají svět živých a mrtvých, naše „dušičky“)

Kruh keltského roku

Keltský rok můžeme vidět jako kruh – anebo jako spirálu, pokud se sami nepohybujeme v kruhu, ale měníme se a rosteme. Tak jako se vnitřní bohatost a směřování každé kultury odráží ve všech jejích projevech a vyjádření včetně jazyka a písma, možná ještě mocnější obraz nacházíme ve vnímání času jednotlivých kultur, kmenů a národů. Pro Kelty byl právě tento čas koncem jednoho a začátkem nového roku, protože v jejich chápání byl právě každý konec počátkem nového: smrt byla součástí cyklu života – a proto právě ona umožňovala další život, nové zrození. Smrt jako podmínka nového života. Život vznikal ze smrti, světlo vzcházelo ze tmy, den z noci.

Podle keltského vnímání času vznikal život ze smrti, světlo vzcházelo ze tmy, den z noci. Čas tak počítali na noci, nikoli na dny a noc předcházející samotnému dni tak byla nejdůležitější okamžikem a počátkem oslav. Z těchto osmi svátků jsou čtyři (slunovraty a rovnodennosti – albany/meány) svátky Slunce, vyjadřujícího změny cyklu ve vztahu k působení světla a tmy. Označují se za skutečné kosmické slavnosti, protože jejich čas je závislý na cestě Země a Slunce. Čtyři zbývající svátky – Samhain, Imbolc, Beltaine i Samhain jsou svátky Země, vztahující se k jejím cyklům plodnosti – ale i našim možnostem nacházet cestu k neviditelnému a do světů, k nimž jinak otevřený přístup nemáme. Všechny tyto zahrnují ženské i mužské aspekty (a spojují v sobě všechny prvky), jakkoli naposled jmenované svátky jsou více spojené se Zemí a její plodností a tedy s ženskými kvalitami, a oslavy Slunce s mužskými.

2011-11-01.samhain05.big.jpg

Podle Keltského stromového kalendáře(Michael Vescolli), podle něhož pět samohlásek AEIOU odpovídá jména dnům rovnodenností a slunovratů, odpovídá noc podzimní rovnodennosti písmenu E (Eadha) a je Nocí bílých topolů . Těchto dnů však bylo celkem pět (toto číslo, jehož významem se můžeme zabývat podrobněji jindy, složené z měsíčního čísla dvě a slunečního čísla tři, mělo pro Kelty zvláštní význam: celistvost: pro Kelty z pevniny celistvost času, pro ostrovní především celistvost prostoru. Dostáváme se tím opět k podobně vyjádřenému kolu času i šamanskému kruhu prostoru, i vyjádření ničím neohraničené existence). Jde o číslo ležící ve středu a označující tak tuto cestu a tento směr: cestu skrz. Cestu středem, kolem nějž se kruh otáčí.

2011-11-01.samhain03.jpgMystérium Samhainu

Tis, spojený se Samsonem a svojí podstatou jeho symbol a protějšek ve světě stromů, je stromem smrti, stařeny Banby (Caileach, Morrigan), označovaný jako Věhlas Bohyně, kouzlo vědomosti, strom magického kruhu. Symbolizuje otáčející se kolo, nevyhnutelnost cyklů na zemi i v životě, okamžik velké změny a přechodu. Moudrost a klid. Zároveň je však symbolem regenerace: známý svou silou obrození, kdy nejenom podle pověstí je schopen ze starých kořenů po odumření kmene, probudit život a nechat vyrůst nové rostliny: symbol života, vyrůstajícího ze smrti.

Samhain připadá na 1. listopad. Keltské svátky se vždy slavily (světily) několik dní. Samhain začínáme slavit v předvečer předcházejícího dne, 31. října. Je svátkem ne možná nejbezstarostněji radostným, ale přesto Kelty jako nejdůležitější svátek oslavovaný a ctěný Nový rok.

V době Samhainu poznáváme mystérium smrti. Jsou otevřené brány mezi oběma světy, které se stýkají. Je to den, kdy se můžeme tradičně znovu spojit s kmenové a rodinnými předky. Odpovídá Měsíci v Novu, chaosu před zrozením nového světla. Počíná jím období klidu, odpovídající smrti v cyklu člověka před početím nového života, zimě ročního cyklu anebo nejhlubší tmě před narozením prvního náznaku světla v cyklu dne.

Měsíc, v němž se oslavuje Samhain, se nazývá samonios – období padání semen, času, kdy staré umírá a odchází, ale zároveň vzniká zárodek nového. Všechny plodiny nesklizené z pole do Samhainu náležely duchům přírody. Neměly se sbírat i proto, že podle lidové moudrosti tradice (s výjimkou trnek) byly nedobré anebo dokonce jedovaté. Všechny polní a zahradní práce tak musely být hotovy právě do tohoto dne.

Noc před Samhainem, těchto dvanáct hodin, kdy léto končí, ale zima začíná doopravdy až následujícím dnem, bylo mezičasí, doba neurčitá, věčnost - magická doba, kdy neplatí zákony prostoru a času, kdy minulosti, přítomnost a budoucnost splývaly. O Samhainu na chvíli vítězí tma nad světlem. V tuto dobu, jen jednou v roce, se prolíná náš svět se světem mrtvých. Jde o jednu ze dvou nocí roku (tou druhou je - v kole času naproti – Beltine), kdy se svět zjevného a skrytého stýkají nejvíce: brány se otevírají a stejně jako o Beltinu je možné vidět leccos, co o jiných nocích ne.

2011-11-01.samhain04.big.jpgBohové v podsvětí

Samhain je nejkřehčím období roku, v němž je snadné pohlédnout do věčnosti a předvídat. Je to přechod mezi starým a novým – léty i světy, kdy jsou jakýkoli předěl a clona mezi nimi jen velmi slabé, pokud na tuto dobu nemizí úplně. Samhain je oproti Beltinu ale svátkem konce – smrti – a oslavou předků, zatímco Beltine pouze čarovný, radostný a oslavoval nový život a životní sílu, samhain dokončení cyklu času, moudrost stáří a smrt. Zatímco o Beltinu jsou „Bohové na zemi“ a svou radost nacházejí i prostřednictvím rituálu svatby Země a Nebe, o Samhainu je jejich místo v podsvětí - a je to i čas jiných dávných rituálů - královských obětí.

Samhainový večer byl spojen i s pověrami a se strachem z nadpřirozených bytostí (nedoporučovalo se vycházet ven mimo čas strávený o ohňů). Z nich i jindy mezi Kelty panoval strach - anebo posvátná úcta? Obojí nacházelo svůj obraz v běžném životě: pozitivně vírou, že každý, i ten nejběžnější předmět i denní potřeby je svatý – má být posvěcen. Opačně ve strachu, že pokud tomu tak nebude, může být „použit“ opačnými silami.

Spojením mezi nemocí a démony (posedlostí) věnovaly pozornost všechny kultury, Kelty nevyjímaje, v dobách předkřesťanských stejně jako křesťanských:
„Boží štít mě ochrání
Boží vojska mě uhájí
Před zlobou démonů
Před zlými čarami
Před krutým povětřím
Před jedním i mnohými
Kdo strojí úklady
V dáli i nablízku.“

Božstva Samhainu

Bohyní uctívanou v tento den je Cailleach ( Morrigan, Banba) - jedna z podob velké Bohyně, té, jíž patří období zimy. Bohem její partner Dagda, velký otec, Veleučený - božský válečník a archetyp vůdce, vlastník kotle, z něhož může kmeni poskytnout uzdravení, nové síly, potravu.

Caileach (Spirálová baba, Perinbaba, Matka hor,Stařena)– jedna ze tří (zastřených) tváří Bohyně , Velké královny dávající život, ale sklízející i smrt“, personifikace Země v období zimy, určeném k retro a introspekci období klidu.Té, která nám přináší moudrost, poznání, vhled - zjevující se podle pověstí občas u lože velkých králů a hrdinů. Spojovaná nejen se smrtí, ale i znovuzrozením jako tis a jako strážkyně kouzelného kotle (grálu?), v němž vařily kouzelné lektvary, propůjčující hrdinům nadpřirozené vlastnosti.

Caileach doslova znamená ženu zastřenou (s kapucí nebo se závojem na hlavě). Podle pověstí se dokáže z ošklivé stařeny proměnit v překrásnou mladou dívku. Právě ona měla utvářet krajinu Země: hory, kopce, jezera s ostrovy, pevninu, ale i dolmeny a menhiry („kameny jí vypadly ze zástěry"). Váže se ke keltské mateřské bohyni, v jejím aspektu staré, odumírající, a přece sbírající síly k novému životnímu cyklu.

2011-11-01.samhain01.big.jpgZvyky Samhainu

O Samhainu se jako o každém keltském svátku zapalují posvátné ohně, kterých má tentokrát být co nejvíce –proto, aby duše předků mohly navštívit svůj domov a ohřát se u ohně (a nebloudily). Vzdává se jim čest a nabízí se jim pohostinnost. Dveře se nemají zamykat a má být připraveno více židlí. Oheň Samhainu je ale také ohněm očistným - od starého cyklu, bolestí, trápení, křivd. Jako o každém svátku, i o Samhainu se ale kolem ohně i tančilo a skákalo přes něj.

Možná až později se vloudil do oslav pověrečný strach a doporučení nevycházet, protože v mezičasí mají velkou moc i bytosti ne zcela dobré ( a opatřovat se na ochranu před nadpřirozenými silami stroužky česneku nebo kořenem blínu). V tuto noc anebo v některou z pěti dalších nocí se někdy spalovaly figuríny ze slámy a hadrů, které představovaly trápení, smutek a všechny strasti uplynulého roku. Lidé se oblékali do bílého nebo nosili slaměné masky. Loutky představující staré bolesti rituálně pálili v ohních, aby očištění a oproštění od zátěže minulých trápení mohli začít další rok.

Období Samhainu (čas příprav na zimu), je spojené s vyprávěním příběhů zvlášť o nadpřirozených bytostech a s samozřejmě i s věštbami. Jedním ze způsobů věštění spojených s tímto svátkem, bylo vhození označeného kamene do posvátného ohně. Druhý den se z polohy kamenů předpovídal osud jeho majitele. Odlévalo se olovo a jedla jablka a lískové ořechy. Zapalování ohňů a světýlek na cestu bloudícím duším, kterou známe jako svíčky ve vydlabaných dýních, je obrazem starého zvyku , kdy namísto dýní sloužily stejným způsobem vydlabané tuříny.

Se Samhainem byly spojeny i hody – pekla se husa na pelyňku a bylo zvykem porážet dobytek. Jeho maso sloužilo jako pokrm při hostinách, nebo se udilo a jinak upravovalo na zimu. Dalšími ohni, které tak hořely v tuto dobu byly „bone fires – ohně z kostí“, pozůstatků po hodech. Ráno, po zakokrhání kohouta, kdy nejpozději se již elfové, víly, malí lidé, čarodějnice a další bytosti musely vrátit do svých domovů a světů, se ohně, které se předtím nechaly vyhasnout, zapalovaly od posvátných hranic. Po polích se rozprašoval popel a okolo se nosily zapálené pochodně na ochranu půdy.

Podle některých pramenů byl Samhain rovněž obdobím obětí. Někteří autoři míní, že šlo o symbolické dary - různé rituální předměty i potraviny pokládané na oltář, mohlo jít ale i o lidské oběti – jak napovídají některé nálezy mnohde i z našich keltských oppid. Tím víc však vyniká důležitost pozornosti tomu, k jakým úrovním se v duchu obracíme: to, abychom se snažily dosáhnout nejvyšší možné úrovně, nejčistší světlo, nikoli člověkem mnohdy vtvořené (a živené) nižší entity, pro něž není příznačné světlo, ale stín, touhy a emoce.

Ještě jeden zvláštní rituál však musí být zmíněn právě v souvislosti se Samhainem: lidské oběti. Právě v tuto dobu docházelo nejpravděpodobněji (v souladu s mnoha keltskými příběhy) obvykle k prastarému rituálu oběti krále, jejíž nejvyšší obraz můžeme nalézt v křesťanství.

2011-11-01.samhain02.big.jpg

Slavnosti přírodních cyklů

Připomínání přírodních cyklů a z nich vycházejících svátků a slavností a sjednocení s cykly nám může přinést porozumění moudrosti Země a našich předků i minulosti a tedy i vlastním kořenům v mikro i makroskopickém měřítku. Pokud jim budeme naslouchat, podobně jako se snažíme naslouchat svému tělu, můžeme dosáhnout nejenom většího porozumění ale i klidu.

Svátky, o nichž hovoříme, jsou přirozenými předěly cyklů Země. Tu nám umožňují lépe vnímat a rozumět jejím pohybům a potřebám, a s tím i svému fyzickému tělu a vlastnímu životu a jeho cyklickým kvalitám – a přijímat jejich odlišnost a jejich krásu. Období Samhainu můžeme využít především k introspekci, práci s odpuštěním a vyčištění vnitřního prostoru. Nejsilněji vybízí právě k vyčištění a nápravě vztahů s předky a prokázání úcty nebo alespoň porozumění všem, od nichž čerpáme svoji sílu a kde hledáme své kořeny. Pozvěme tedy své předky - ať fyzické anebo duchovní (své učitele) - především k ohňům našich srdcí a navažme u nich a v nich očištěná a jasná, trvalá spojení, obnovme sílu – spojení s kořeny.

Pokud si chcete v tomto období zřídit oltář k uctívání předků, nebo jim jenom projevit úctu a vděčnost (nebo podpořit léčivý proces a uzdravování vztahů s nimi a nacházení tak vlastní síly ve fyzické linii, i jejích slabých míst), nejvhodnějším prostorem pro umístění oltáře anebo jenom pověšen fotografií apod. v domě nebo v pokoji je vždy jeden z devíti čtverců, na které si rozdělíte prostor, který obýváte, a to prostřední z těch, které přiléhají ke stěně vlevo od dveří, kterými do místnosti vstupujete. Jinak předkům a jejich uctívání patří severozápad – stejně jako na kole času a prostoru samhainu.
Ať v tomto samhainovém ohni shoří vše staré a neživotné a do nového roku se z očištěné půdy narodí světlo, které v nás bude svítit o to zářivěji. Ať v jejich světle a teple našich srdcí shoří všechna stará trápení, bolesti a křivdy a ať samhainové ohně zahojí naše zranění. Ať spálí zdi, které jsme si ke své škodě vystavěli, a zničí předsudky a neodpuštění, bránící nám v cestě, radosti i svobodě.

S přáním očisty, dobrého Nového keltského roku, a krásné, byť navenek méně světlem naplněné dny (ať o to více světlo září v našich duších),
MÍSTO SETKÁVÁNÍ, Lenka Marečková

Publikováno: 1.11.2011, 11:00




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

Mgr. Lenka Marečková, nar. 3. 6.1963, PF UK 1996, zaměření na ústavní právo a právo EU a oblast lidských práv, zvláště dětí. Publikační činnost: zpočátku samizdat a exilová nakladatelství, později v odborných časopisech a nakladatelství Academia.

Další články tohoto autora

 


REKLAMA