Poznání

Keltové v řecko-římské antické literatuře

Autor: Jakub MALINA

Obrázek

Slavný filosof Platón považoval Kelty za opilce a násilníky, Diodóros ze Sicílie zas za obyvatele polárních oblastí. Ačkoliv se Keltové a sousední středomořské civilizace setkávaly a ovlivňovaly po tisíce let, v jejich literatuře dochované do dnešních dob, se o starověkých Keltech příliš nedozvíme. Co vlastně věděl antický svět o původních obyvatelích střední a západní Evropy?

Asi první zmínky o záhadných Keltech zaznamenal zřejmě řecký geograf a historik Hekataios z Milétu (550 - 475 př. n.l.). Jeho průkopnické zeměpisné dílo Periégésis - Cesta kolem světa, je sice známo pouze z pozdějších citací, nicméně mělo obsahovat i popis řecké kolonie Massilia (Marseille) založené v zemi Ligurů blízko země Keltů. Na jiném místě se měl zmínit i o keltském městečku Nyrax, které se dnes ztotožňuje nejčastěji s městem Noreia v rakouském Štýrsku. Hakataiův následník, autor věhlasných Dějin Hérodotos z Halikarnássu (cca 484 – cca 425 př. n.l.), pak jako první umístil do země Keltů prameny Dunaje. Obydlená místa Keltů popisoval až za Herkulovými sloupy. Spolu se svými současníky, jakým byl třeba Ephoros Kimský (400 – 330 př. n.l.) je považoval za hlavní barbarský kmen žijícím severně a západně od starověkého Řecka. Na Kelty nezapomněl dokonce ani slavný filosof Platón (428 - 349 př. n.l.). Přisuzoval jim opilecké sklony a bojovnou povahu. A tento až naivně jednoduchý názor se uchoval dlouhá staletí, lze ho vystopovat až na přelomu věků v historkách římského dějepisce Plinia Staršího (23–79).

Až o půldruhého století později největší geograf antického Řecka Eratosthenés z Kyrény (cca 272 – 194 př. n.l.) zaznamenal rozšíření keltských kmenů v celé rozsáhlé zaalpské oblasti, ovšem samotní Keltové na jeho zápis nečekali. Kolem roku 400 př. Kr. začala, pravděpodobně kvůli přelidnění původního keltského území, které již nemohlo populační explozi Keltů uživit, velká invaze keltských kmenů přes alpské průsmyky do pádské nížiny, kde začali za tichého přihlížení Římanů vytlačovat, či spíše asimilovat, původní etruské obyvatelstvo. Mezi tím v roce 390 př. Kr. stihli rozdrtit římskou armádu a pak dokonce vyplenit samotný Řím, který ovšem záhy opustili za tučné výkupné.

Protože máme vysvětlit jméno pod nímž jsou známi Galové, musíme více pohovořit o jejich zemi. Galie je obývána mnoha kmeny různé velikosti, přičemž největší čítá asi dvě stě tisíc mužů, a nejmenší padesát tisíc, jeden z nich (Aeduiové) žijí v příbuzenství a přátelství s Římany. Tento vztah vytrval z dávných dob až do naší doby. Ta země ležící z velké části pod Medvědicemi má zimní klima a je mimořádně studená. Během zimního období je zataženo a namísto deště padá obvykle sníh a za jasných dnů je všude těžký led a mráz v takovém množství, že řeky jsou zamrzlé a jsou vzájemně propojeny vlastními vodami. Pročež cestovatelé mají příležitost zdolat několik najednou, tak že je překročí po ledu, ale i armády o desítkch tisíc mužů spolu s jejich soumary a zatíženými vozy přes něj přejdou v bezpečí na druhou stranu. A mnoho velkých řek protékajících Galií i potoků zkracují tímto způsobem cestu přes pláně. Některé z nich vytékají z bezedných jezer a další mají své prameny a přítoky v horách a některé z nich se vlévají do oceánu a jiné do našeho moře. Největší z těch, které se vlévají do našich vod, je Rhona, která pramení v Alpách a ústí do moře pěti ústími. Z řek, které se vlévají do oceánu, jsou za největší považovány Dunaj a Rýn. Přes duhou z nich Caesar, který byl nazýván bohem, vystavěl s udivující schopností v našich dobách s most a vedl přes něj svá pěší vojska a podmanil si Galy, kteří za ní žili. V Celtice existuje také mnoho dalších splavných řek, ale psát o nich by byl dlouhý úkol. A téměř všechny v chladu zamrzají, a tak vytváří jejich vlastní mosty, a protože přirozená hladkost ledu činí přechod kluzkým pro ty, kteří přecházejí, posypávají na něj plevy, a tak mají přechod, který je bezpečný.

Diodóros Sicilský, Bibliothéké historiké (Historická knihovna) 5.25, 1. stol. př. Kr.

První stručné smysluplné pojednání o Keltech, jejich zvycích a životě vytvořil další slavný řecký historik Polybios (asi 203 - 120 př. n.l.). Ještě podrobněji se keltskými sousedy středomořských civilizací zřejmě zabýval řecký polyhistor Poseidónios (135 - 51 př. n.l.), který stýkal s náčelníky keltských kmenů v Galii. Z dvaapadesáti knih Poseidóniových Dějin se však příliš nedochovalo, a tak jeho poznatky o životě tehdejších keltských kmenových společenství a o druidech jako o filosofech a lidech zkušených v božských záležitostech nacházíme spíše ve fragmentech převzatých pozdějšími autory. Jedním z takových historiků, kteří z Poseidónia čerpali, byl i další známý řecký historik antického období Diodóros Sicilský (cca 90 - cca 27 př. n.l.), který řadu jeho pozorování zaznamenal ve své, také bohužel neúplně dochované, kompilaci Bibliothéké historiké (Historická knihovna).

Skutečně významné informace o historii Keltů, keltských zvycích, tradicích a božstvech můžeme ovšem najít také v citacích nedochovaného díla rodilého keltského historika. Muž, který v prvním století před Kristem vstoupil do dějin pod římským jménem Gnaeus Pompeius Trogus totiž pocházel z Galie Narbonské, římské provincie na území dnešní Provence a Languedocu v jižní Francii. Narodil se v romanizované aristokratické rodině keltského kmene Vocontiů (část jeho jména trog má podle lingvistů prokazatelně keltský původ) a jeho otec sloužil jako tlumočník u armády Julia Caesara. Jeho hlavní práce, pozěji často citovaná Historiae Philippicae se sice věnovala především dějinám Říma, ale přinesla i řadu zajímavých detailů z keltského prostředí.

Gallia est omnis divisa in partes tres, quarum unam incolunt Belgae, aliam Aquitani, tertiam qui ipsorum lingua Celtae, nostra Gallii appellantur.
Celá Galie se rozděluje na tři části, z nichž první obývají Belgové, druhou Akvitáni, třetí ti, kteří se svým jazykem nazývají Keltové, naším Galové.

Slavná první věta Caesarových Zápisků o válce galské

Autorem, kterého nemůže přehlédnout nikdo z badatelů, kteří pátrají po poznámkách o keltském etniku v antické literatuře řecké a římské, je samozřejmě i Julius Gaius Caesar, který o svých zkušenostech z galského prostředí napsal celou knihu. Bohužel, slavný vojevůdce svých Commentarii de bello Gallico (Zápisků o válce galské) pojal spíše jako oslavu vlastní velikosti – ačkoliv je psal zásadně ve třetí osobě – a jeho poznámky o Galech, ale i Germánech, jsou viděny notně optikou vítězného dobyvatele, který jinou kulturu, než tu vlastní, považuje za velmi podřadnou. Konzul Caesar prostě raději psal o vlastním pokoření galských a britských kmenů, než že by byl nějakým pečlivým kulturně-etnografickým cestovatelem.

Poněkud objektivnější pohled na Kelty a jejich historii, než dobyvatel Caesar, zanechal jeho kritik, římský historik Titus Livius (59 př. n.l. – 17 n.l.). Ostatně byl to on, kdo zaznamenal že za invazí keltských kmenů přes Alpy do Itálie na počátku 4. století před Kristem bylo přelidnění keltských království. Synovci tehdejšího keltského krále Ambigata dostali za úkol sebrat válečné sbory a obsadit nová území. Zatímco Beloves se vydal na zmíněné tažení do Itálie, jeho bratra Segovesa vyslal los na severovýchod na Hercynský les, potažmo tedy do oblasti české kotliny.

Pokračování příště

Publikováno: 11.6.2011, 10:00




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

Jakub MALINA je šéfredaktorem portálu KADUCEUS.CZ. V letech 1996 až 2000 pracoval jako redaktor MF DNES a zároveň byl v druhé polovině devadesátých let vydavatelem dnes již zaniklého internetového deníku SpeedwayInfo.CZ. V letech 2008 - 2010 vedl redakci měsíčníku REGENERACE.

Zabývá se historií, zejména pak dějinami okultismu a esoterních nauk. Dosavadní dvě jeho knihy Staroměstský orloj - Průvodce historií a esoterním konceptem orloje (Eminent, 2005) a Karlův most - Průvodce historií a esoterním konceptem slavného díla Karla IV. a Petra Parléře (Eminent, 2007) vyšly ve třech jazycích.

Další články tohoto autora

 


REKLAMA