Poznání

Tajemný původ Keltů v mýtech a bájích

Autor: Jakub MALINA

Obrázek

Keltové jsou nejstarším pojmenovaným etnikem, které kdy na našem území žilo. V antickém období se objevují na scéně podivuhodní divocí, stateční, zruční, ale i velmi vzdělaní muži a ženy ovládající bezmála polovinu evropského kontinentu a jejich vliv na celý evropský i středomořský region nelze přehlédnout. Dnes nám splývají s pravěkými kulturami dodnes zachovaných megalitických památek, jejichž duchovní tradice nejenže přebírali, ale ještě více rozvíjeli. Kdo by mohli tito legendární „potomci obrů“ být a co o nich dnes víme nám přiblíží náš nový seriál, který se bude věnovat keltskému odkazu minulosti. První díl se vydá po stopách některých starověkých a středověkých mýtů až na břehy ztracené Atlantidy.

Pátrání po původu Keltů

Dopátrat se původu etnika, které dnes známe pod pojmenováním Keltové je nesmírně obtížná věc Ono ostatně ani není divu. Keltové jsou nejstarší pojmenovanou skupinou lidí, kteří kdy obývali střed a západ Evropy, jejich starověké písemnictví je velmi sporé a pochází až z dob, kdy o tato podivuhodná etnická skupina rodů a kmenů byla dávno civilizovanému světu známá, a tak jejich samotný původ zůstává obestřen bájemi, mýty, spekulacemi a často protichůdnými názory odborníků na nejrůznější témata. Stačí si vybrat, kterým argumentům dáme větší váhu, a jak dlouho chceme vlastně pátrat.

Budeme-li věřit v alespoň částečně pravdivý základ antické mytologie, jak nám ji zanechali otcové starověké historické vědy, můžeme vysledovat původ Keltů v bájných dobách Herkulových, či snad dokonce na tajemném „ztraceném“ kontinentu Atlantidy. Střízliví archeologové začínají o keltském etniku hovořit až zhruba od doby bronzové v souvislosti s takzvanými kulturami halštatskými a laténskými a umísťují keltské kořeny někam kolem sedmého či šestého století před naším letopočtem. Daleko od pravdy však evidentně nejsou ani badatelé, kteří vycházejí z faktu, že oblasti obývané Kelty byly osídleny a civilizovány již dávno před tímto obdobím, a za Kelty či nějakou formu před-keltské civilizace považují obyvatele původních keltských území už v hlubokém neolitu a mnohem, mnohem dříve. Keltové se prostě vynořují z mlhy na samém počátku dějin, ovládají ohromné území bezmála poloviny Evropy a jejich vysoce rozvinutá kultura zasluhuje tu nejvyšší pozornost. A co označíme za „keltské“ nebo „předkeltské“ je prakticky jedno. Hovoříme o stejných lidech, stejné tradici, která jen postupně splývala se staršími zvyky.

 keltská=

Rozplést hádanky kolem starodávných keltských tradic, zvyků a obyčejů, je cíl, na němž si vylámalo zuby mnoho badatelů od antiky po současnost. Sami Keltové jim tento úděl příliš neusnadnili, protože po dlouhá staletí keltské intelektuální elity – a zde hovoříme zejména o bájné kastě keltských kněží, mágů a filosofů známých jako druidové – odmítaly používat písmo. Zcela záměrně a prokazatelně, jak si povšimli již řečtí a římští dějepisci. Spolehnout se tak musíme především pouze na písemné záznamy jejich nejbližších sousedů (a často ovšem i nepřátel a podrobitelů), němou řeč archeologických vykopávek a pozůstatků v krajině, a velmi pozdní – často až středověké – verze keltských tradic a legend zaznamenaných ovšem až v dobách, kdy keltský svět v oné své původní ryzosti a originální podobě neexistoval, převálcován a promíšen četnými vlivy románskými, germánskými i vlastní evolucí jednotlivých, kulturně a zřejmě i duchovně velmi heterogenních, keltských skupin.

Země Keltů se nachází v té části Evropy, která se rozkládá směrem k západu, mezi severním pólem a rovnodennostním postavením Slunce. Má tvar čtverce, který je ohraničenen nejvznešenějšími evropskými horami Alpami na východě, Pyrenejemi směrem poledníku a jižním větrem u moře, které leží za Herkulovými sloupy na západě, a Skytskými a Thráckými státy směrem k severnímu větru a řece Ister (Dunaj), která stéká z Alp jako největší z řek na této straně, a teče přes celý kontinent, který leží pod Medvědicemi, a vlévá se do Pontského moře. Tato země je tak velká, že to může být nazýváno téměř čtvrtinou Evropy a je dobře zavlažovaná, úrodná, bohatá na plodiny a nejlepší pro pastvu skotu, uprostřed ji rozděluje řeka Rýn pokládaná za největší řeku v Evropě po Isteru. (Dunaji) Část na této straně Rýna sousedící se Skyty a Thráky se nazývá Germánie a rozšiřuje až k hercynskému lesu a Rhipejským horám; Druhá strana obrácená na jih směrem k Pyrenejím a objímající galský záliv, se nazývá Galie přímořská. Celou zemi Řekové nazývají podle společné nomenklatury jménem Celtica (Keltiké), podle některých podle giganta Keltóse, který tam vládl. Nicméně další pověst říká, že se Herkulovi a Atlasově dceři Asteropé narodili synové Iberus a Celtus, kteří dali vlastní jména zemím, kterým vládli. Jiní říkají, že tam v Pyrenejích pramení řeka Celtus, po kterém je pojmenován především sousední region a následně také i celá ostatní země jménem Celtica. Jsou také takoví, kteří říkají, že když první Řekové připluli k územím v galském zálivu na lodích poháněným prudkým vichrem, muži po dosažení břehu tuto zemi nazvali Celsica (Kelsiké). (Toto jméno Dionýsios odvozuje od slovesa κέλλειν, což znamenalo „položit na břeh“). Mladší generace pak změnou jednoho písmene ji nazvali Celtica.

Dionýsios z Halikarnassu, Antiquitates Romanae
 (Římské starožitnosti), 1. stol. př. Kr.

Antické legendy o původu Keltů

Dříve než si povíme, co vlastně o Keltech zaznamenali starověcí historikové středomořských civilizací Řeků a Římanů, bude zajímavé se podrobněji podívat na malou část těchto literárních záznamů, která zasazuje vznik a původ keltského etnika do kontextu klasických mýtů a legend, dodnes tak dobře propojenými s okultními dějinami lidského poznání.

Jednu z nejpozoruhodnějších bájí o mytologickém původu Keltů zaznamenal v prvním století před Kristem v Římských starožitnostech Dionýsios z Halikarnassu. Napsal, že praotcem Keltů byl jistý Celtus (v jiné jeho verzi snad obr Keltós), druhorozený syn řeckého hrdiny Herkula a jedné ze sedmi Plejád Asteropé, dcery titána Atlase a Pleioné, která zas byla dcerou jiného titána Ókeana. Byl to právě Asteropin otec Atlas, který pomohl Herkulovi získat bájná zlatá jablka nesmrtelnosti ze zahrady Hesperidek a kvůli němu Herkules vztyčil někde v oblasti dnešního Gibraltarského průlivu pověstné Herkulovy sloupy, aby namísto něj podepíraly oblohu. A k těmto Herkulovým sloupům je antickými autory umísťována nejen hranice keltské říše, ale i blízkost břehů Platónovy legendární Atlantidy. A vezmeme-li v potaz, že v mytologickém podání titán Atlas podepírající oblohu často splývá se synem boha moří Poseidóna Atlantem, otcem Atlantidy, hledají někteří badatelé původní odkaz duchovnosti pozdějších keltských druidů právě na bájném potopeném kontinentu. Ostatně, že nemusí být úplně mimo, svědčí i dodnes dochovaná středověká legenda z keltské Bretaně o potopeném městě Ys (Kir-is), jež si s Platónovou Atlantidou jakoby z oka vypadly.

Jak nám bylo řečeno, současné Celtice vládl v dávných dobách proslulý muž, který měl dceru, která byla neobvyklé postavy a daleko vynikající v kráse nad všechny ostatní dívky. Ale ona, kvůli pevnosti svého těla a úžasnému půvabu byla tak povýšená, že stále odmítala každého muže, který o ní usiloval pro manželství, protože věřila, že nikdo z jejích nápadníků jí nebyl hoden. V rámci svého tažení proti Geryonům, Celticu navštívil Heraklés a založil tam město Alesia. Když Herákla spatřila ta dívka, podivila se jeho statečnosti a jeho tělesné síle. Přijala jeho objetí se vším nadšením za souhlasu jejích rodičů. Z tohoto svazku porodila Heraklovi syna jménem Galates, který daleko předčil všechny mladíky z celého pokolení v kvalitě a síle těla. A když zdědil trůn svého otce, podmanil si velkou část okolního území a dosáhl velkých činů ve válce. Stal se proslulým pro svou statečnost, a zvé záležitosti podle sebe nazýval Galatské nebo Galské, a to dalo jméno všem Galatům nebo Galům.

Diodóros Sicilský, Bibliothéké historiké
(Historická knihovna) 5.24, 1. stol. př. Kr.

Podobnou verzi legendy zachytil ve stejném období i další významný historik antického světa, Diodóros Sicilský ve své Historické knihovně. Diodóros sice narozdíl od Dionýsia otce Herkulovy partnerky, a ani ji samou, nijak nepojmenovává, ale jádro příběhu je stejné. Herkules zplodil potomka s „pyšnou dcerou mocného muže“ a pojmenoval ho Galatés, po němž se později pojmenovala celá země i lid, který ji obýval. Jméno Galatés je ovšem jen antické synonymum pro jméno Celtus a v řecko-římské literatuře oba výrazy označovaly tutéž skupinu lidí, podobně jako slovo Galové.

Legendy samotných Keltů

Jak jsme již zmínili, staří druidové své vlastní učení a legendy písemně zásadně nezaznamenávali a spoléhali výhradně na ústní tradici, a tak se dnes v pohledu Keltů na vlastní mytologický původ musíme spolehnout pouze a výhradně na legendy zaznamenané až ve velmi pozdních obdobích středověku. Tyto příběhy a legendy jsou už však notně poznamenané romanizací a následnou christianizací keltských oblastí, protože je zaznamenávali převážně křesťanští mniši žijící na územích, které si alespoň část svých původních keltských tradic dochovaly.

Jedním z takových děl, ze kterých můžeme některé legendy čerpat, je i středověká Lebor Gabála Érenn (Kniha o obsazení Irska, známá též jako Kniha invazí) z 11. století zabývající se dávnou historií keltského Irska. V ní se píše, že první osídlence ostrova – padesát žen a tři muže – přivedla čtyřicet dní před Potopou světa na ostrov Noemova vnučka Cessair, jíž nebylo dovoleno vstoupit do dědovy Archy. Spolu se svým otcem Bithem, manželem Fintanem a kormidelníkem Ladrou se nalodila na jinou loď, kterou bouře zahnala až k irským břehům. Cessaiřin příběh sice končí tragicky sedm dní před potopou lidstva smrtí mužů i hlavní hrdinky, ale Irsko poté mělo osídlit dalších šest přistěhovaleckých vln. Z mytologického hlediska opět můžeme vysledovat kořeny Cessaiřiny pověsti v dávných legendách o předpotopním světě, Potopě a možném Atlantském původu prvních obyvatel keltských oblastí.

Podobné směřování má i o století mladší pověst zaznamenaná anglickým knězem Geoffreyem z Monmouthu v díle Historia regum Britanniae (Dějiny králů Británie, 1136) o vylodění Trójanů v Irsku. Pravnuk Vergiliova zakladatele Říma Aenea Brutus měl po spáchané otcovraždě prchnout nejprve do Řecka a později na radu bohyně Diany hledat nový domov na ostrově, na němž „kdysi žili obři“, ležícím kdesi „za Herkulovými sloupy“. Brutus shromáždil cestou další Trójany, proplul kolem Herkulových sloupů a vylodil se u britského Totnes, kde dodnes stojí Brutův kámen. Později tito Trójané založili třetí Tróju, Kearlud, dnes známý jako Londýn. Obry, či potomky obrů (titánů), i Herkulovy sloupy dobře známe z antických legend. A příběh o Atlantidě stojí jen kousek od nich.

Pokračování příště

Publikováno: 6.6.2011, 11:00




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

Jakub MALINA je šéfredaktorem portálu KADUCEUS.CZ. V letech 1996 až 2000 pracoval jako redaktor MF DNES a zároveň byl v druhé polovině devadesátých let vydavatelem dnes již zaniklého internetového deníku SpeedwayInfo.CZ. V letech 2008 - 2010 vedl redakci měsíčníku REGENERACE.

Zabývá se historií, zejména pak dějinami okultismu a esoterních nauk. Dosavadní dvě jeho knihy Staroměstský orloj - Průvodce historií a esoterním konceptem orloje (Eminent, 2005) a Karlův most - Průvodce historií a esoterním konceptem slavného díla Karla IV. a Petra Parléře (Eminent, 2007) vyšly ve třech jazycích.

Další články tohoto autora

 


REKLAMA