Osobnosti

Výročí: Před sto lety se narodil zakladatel psychoenergetické laboratoře František Kahuda

Autor: Jakub MALINA

Obrázek

Dnes je tomu přesně sto let od okamžiku, kdy svou často velmi kontroverzní životní pouť zahájil profesor František Kahuda. Měl zajímavý osud – ze středoškolského profesora se stal ministrem školství, aby se později stal světovou celebritou na poli vědeckého výzkumu psychoenergetických jevů.

František Kahuda se narodil 3.ledna 1911 v učitelské rodině v Novém Dvoře na Šumavě. V letech 1924 až 1934 studoval na českobudějovickém reálném gymnáziu, kde našel zalíbení zejména v oborech matematiky a fyziky. Tyto obory pak v první polovině třicátých let dvacátého století vystudoval také na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

Rychlá kariéra středoškolského profesora

Po studiích nastoupil v roce 1937 jako zatímní profesor brněnského gymnázia a tam následujících devět let vyučoval matematiku a fyziku. Po druhé světové válce rok tento vzdělávací ústav vedl, než v květnu 1946 odešel na post vedoucího oddělení gymnazií v pražském Výzkumném ústavu pedagogickém. Odbor gymnázií vedl i po únorovém komunistickém převratu na ministerstvu školství, kde díky své politické angažovanosti zastával postupně několik významných postů a jeho kariéra vyvrcholila devítiletým angažmá v roli ministra školství komunistické vlády (1954 až 1963). Vysoký post však neopustil ani v letech šedesátých, kdy působil na stejném ministerstvu jako jeho první náměstek až do roku 1967.

Během své politické kariéry nezapomínal František Kahuda ani na svou kariéru vědce a již počátkem padesátých let získal dva doktoráty. V roce 1950 se stal doktorem pedagogiky (PaeDr) a o dva roky později i doktorem věd přírodních (RNDr). Od svých vysokoškolských studií se v přírodovědecké oblasti svého života zabýval tehdy velmi novým, neviditelným, leč materiálním, světem energií a subatomárních částic. Jako pedagoga ho zase zajímal individuální přístup učitelů k žákům a možnosti mentálního ovlivňování procesu výuky. Oba tyto zájmy se potom protly v době nastupujucí husákovské normalizace, kdy definitivně opustil svou dosavadní politickou a úřednickou roli a věnoval se výzkumům a přednáškám na vysokých školách.

Teorie mentionů

Při výzkumné práci o mentálním zrání mládeže v laboratoři sociálního výzkumu mládeže na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde působil po odchodu z ministerstva v roce 1967, zaujal profesora objev, že rychlost myšlení je měřitelná. Od tohoto objevu nebylo pro fyzika Kahudu daleko k hypotéze, že tuto vlastnost lidského myšlení způsobuje nějaká forma mentální energie, jejímiž nositeli by v souladu s uznávanými vědeckými kvantovými teoriemi měly být dosud nepoznané materiální částice, které nazval mentiony.

Hypotéza o materiálně měřitelných částicích mentální energie, tedy jakéhosi „Svatého Grálu“ výzkumů na pomezí fyziky a duchovna znamenajícího jednoduchou odpověď na otázky mnoha generací badatelů po celém světě, zaujala stěžejní místo v celém zbytku Kahudova života. Jeho úsilí na potvrzení mentionové hypotézy velmi podpořil i velmi pozitivní ohlas renomovaných vědců z celého světa na jeho příspěvek na světovém psychotronickém kongresu v Praze v roce 1973. Prostudoval tedy veškerou tehdy dostupnou literaturu, která měla k problematice vztah a začal hledat vědecké pracoviště, na němž by mohl své teorie i experimentálně doložit.

Psychoenergetická laboratoř

Na pedagogické fakultě, kde dosud působil, nebylo možné na experimentálním pracovišti pracovat, protože se Kahuda se svou „podivnou“ teorií dostával do stále větších sporů s koryfeji marxisticko-leninského směřování skeptické a čistě materialistické vědy, kteří jemu i jeho spolupracovníkům kladli velké překážky a ústrky, které by se daly dokonce označit slovem šikana. Na cestě za svým cílem tedy musel profesor Kahuda využít veškerých ještě zbývajících styků z dob svého ministerského působení, prošel několik pražských vysokých škol, až nakonec začátkem 80. let se svou dnes již legendární Psychoenergetickou laboratoří zakotvil na Fakultě chemického inženýrství Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, kde získala souhlas samotného rektora VŠCHT, akademika Jiřího Mosteckého.

Psychoenergetická laboratoř v Komsomolské ulici na Letné se stalo jedním z nejvyhlášenějších center, kde se na vědeckých výzkumech mentální energie a jejího praktického využití setkávali četní dnes slavní senzibilové, vyhlášení léčitelé a vůbec lidé s mimořádnými „nadsmyslovými“ schopnostmi tehdejší doby. S laboratoří během jejího působení spolupracovali například Valdemar Grešík, Jindřich Paseka, PhDr. Marta Foučková, Renata Lopourová, Karel Kožíšek, MUDr. Václav Vydra, Ladislav Cimbál, Milan Toušek, Václav Vávra, Bohumil Houser, Josef Schrötter a mnoho dalších špičkových českých senzibilů.

Pod ochranou chemické vysoké školy se toto experimentální pracoviště věnovalo třeba výzkumům vlastností mentálně aktivované hmoty, praktickému využití mentálních energií při těžbě hnědého i černého uhlí i možnostem jejich využiti při diagnostice a léčbě chorob. Vědeckými metodami účastníci experimentů měřili, zpracovávali a vyhodnocovali jevy a lidské schopnosti, jimž se ostatní vědecká pracoviště (často se špatně tajeným úšklebkem) vyhýbala velkým obloukem. Kahudova pověstná pracovitost a zarputilost, i jeho dlouholeté politické kontakty, jim přitom otvírala dosud pevně zamknuté brány spolupráce s nemocnicemi, geology, biology a dalšími institucemi, které byly pro úspěšné vyhodnocení pokusů nezbytné.

2011-01-03.radiometer.jpg

Prakticky až do Kahudovy smrti, k níž došlo 12. února 1987, se v laboratoři ovšem pilně experimentovalo i na ověřování jeho životního díla – mentionové teorie a jejího praktického užitku. Pověstné jsou například jeho pokusy s Crooksovým radiometrem, během nichž se nejrůznější senzitivní osoby snažily silou myšlenky či jiného působení mentální energie zastavit vrtulku ve vakuu umístěného mlýnku, jehož lehounké lopatky do kruhového pohybu uváděl proud fotonů z rozsvícené žárovky. S těmito neobvykle často úspěšnými experimenty začal František Kahuda již v polovině sedmdesátých let spolu se senzibily Robertem Pavlitou (1911 - 1991) a Janem Kořínkem. S radiometrem následně provedl stovky experimentů včetně úspěšného pokusu zastavit mlýnek na vzdálenost stovek kilometrů při němž použil vlastní „mentionový spínač“ vyvinutý se svými spolupracovníky.

Výsledky svého dlouholetého bádání na pomezí psychiky a fyziky shrnul František Kahuda ve svém posledním vědeckém pojednání Superinfragravitační sjednocení sil a fundamentální záření hmot vydaném půl roku před jeho skonem. Psychoenergetická laboratoř po jeho smrti fungovala ještě čtyři roky, než již ve svobodné společnosti v roce 1991 definitivně zanikla.


frantisek-kahuda.thumb.jpg

František Kahuda

František Kahuda byl český ministr a vedoucí Psychoenergetické laboratoře VŠCHT. Narodil se 3.1.1911 v Novém Dvoře. Zemřel 12.2.1987 ve věku 76 let v Praze.

zdenek-rejdak.thumb.jpg

Zdeněk Rejdák

Zdeněk Rejdák byl zakladatel české psychotroniky, vedoucí Výzkumného pracoviště pro psychotroniku a juvenologii při VŠCHT. Narodil se 7.11.1934. Zemřel 24.12.2004 ve věku 70 let.

Kontroverzní odkaz

Jistou paradoxní zajímavostí na příběhu profesora Kahudy a jeho Psychoenergetické laboratoře je, že pod hlavičkou VŠCHT ve stejnou dobu paralelně působilo i podobně zaměřené Výzkumné pracoviště pro psychotroniku a juvenologii pod vedením doktora Zdeňka Rejdáka. Tito dva podobně zaměření a mezinárodně uctívaní výzkumníci však měli na své výzkumné úkoly natolik rozdílné názory, že nedokázali vybudovat společně pracující tým, a tak si alespoň gentlemansky rozdělili sféry zájmů obou skupin. Když nemohli pracovat společně, pracovali alespoň vedle sebe, i když jisté třecí plochy zřejmě existovaly stále.

Úspěchy i neúspěchy, které provázely politickou i vědeckou kariéru Františka Kahudy, se v české společnosti setkávaly a dodnes setkávají s podobně rozporuplným přijetím. Jeho četní odpůrci, kterých si nadělal veliké množství, mu zákonitě nikdy nedokážou odpustit jeho vládní angažmá v nejhorším období českých poválečných dějin, kritici z řad skeptických vědců zase neopomenou vždy velmi důkladně zesměšnit jeho údajně pseudovědeckou teorii mentionů i zarputilost, se kterou ji obhajoval a sháněl pro ni podporu. Někteří mudrci tyto dva aspekty Kahudova života dodnes shrnují hanlivými slovy jako „bolševický čaroděj“…

Duchovněji založeným „mistrům“, kterých se v polistopadové éře vyrojilo také dost, zase vadí Kahudovo principiálně materialistické pojetí, kdy se za duchovními projevy snažil najít původce ve hmotě a fyzikálně měřitelném proudu částic. Nicméně jeho bývalí spolupracovníci, včetně těch z řad senzibilů a léčitelů, kteří si komunistickým režimem a materialistickou vědou užili díky svým nevšedním schopnostem dost příkoří, vzpomínají na profesora Kahudu – když už ne s láskou – tak vždy s úctou a respektem k pracovitému muži s otevřenou myslí a cílevědomým přístupem k řešení problémů. Důkazem budiž třeba i vystoupení několika z nich na velké přednášce v pražské Lucerně zpřed dvou let, odkud pochází i naše ilustrační snímky.

2011-01-03.lucerna-kahuda01.big.jpg


Na snímcích z akce REGENERACE v Lucerně vzpomínají na Kahudovu psychoenergetickou laboratoř Milan Calábek, Valdemar Grešík, Marta Foučková, Josef Schrötter a Renata Lopourová. Foto Jakub MALINA.

Publikováno: 3.1.2011, 16:00




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

Jakub MALINA je šéfredaktorem portálu KADUCEUS.CZ. V letech 1996 až 2000 pracoval jako redaktor MF DNES a zároveň byl v druhé polovině devadesátých let vydavatelem dnes již zaniklého internetového deníku SpeedwayInfo.CZ. V letech 2008 - 2010 vedl redakci měsíčníku REGENERACE.

Zabývá se historií, zejména pak dějinami okultismu a esoterních nauk. Dosavadní dvě jeho knihy Staroměstský orloj - Průvodce historií a esoterním konceptem orloje (Eminent, 2005) a Karlův most - Průvodce historií a esoterním konceptem slavného díla Karla IV. a Petra Parléře (Eminent, 2007) vyšly ve třech jazycích.

Další články tohoto autora

 


REKLAMA